To byla pánové jízda…
…není jen název alba skupiny Turbo, jejíž sláva gradovala koncem 80.let minulého století, ale i výstižný popis průběhu soutěže kategorie RES, pořádané v sobotu 11.9.2021 RCMK Neratovice na zapůjčeném letišti MK Mělník v Jelenicích. Ale popořadě. Přípravu na soutěž jsem já osobně začal ihned v pondělí. Přemotával jsem gumicuky, měnil staré padáčky za nové, kontroloval technický stav a ke čtyřem závodním prakům přibyly další tři. Kontrola megafonů, hodin, stopek. Vše vyskládat do přepravních krabic a překontrolovat, zda nic nechybí. Zkontrolovat aktuálnost SORGu (a hle, je tu nová verze), ověřit funkčnost tiskárny, dostatek diplomů a už mne to nebaví vše vyjmenovávat. Ředitel soutěže Jirka zajišťoval ceny, poháry, skládací stoly a židle, centrálu a hlavně dopravu toho celého „herberku“ na letiště. Velkou pozornost věnoval i předpovědi počasí – v odpoledních hodinách nám hrozil déšť. V sobotu se naše stálá neratovická pořadatelská partička doplněná o naše kamarády a soutěžící Vaška Dvořáka a Petra Břinčila (ano Petře, opravdu jsem napsal kamarády) sešla na letišti mezi sedmou a půl osmou a pustili jsme se do příprav. Rozhodnout se jak to tedy bude foukat, postavit stan, vytýčit startoviště, zprovoznit techniku. A je tu osmá hodina a rozprava s časoměřiči. Nikdy z ní nemám dobrý pocit, protože něco vysvětluji lidem, kteří to nelétají a mám za to, že koktám a melu páté přes deváté. Ale průběh soutěže ukázal, že to všichni pochopili a celý průběh soutěže zvládli bez problémů. S měřením nám přišli pomoci ředitelův spolubojovník z vojny Jirka Hartman, volňáskář reprezentant Roman Kalandra a dále Pavel Buchta a Jirka Brabec z MK Mělník. Všem vám moc děkujeme! Po rozpravě se rozbíhá registrace soutěžících, kterou si bere na starost již tradičně výkonná manažerka našich soutěží Martina a IT technik Vojta. Všechno klape, chvilku čekáme na dva bloudivší soutěžící a když jsme komplet, svoláváme závodníky na nástup. Všichni kdo se přihlásili také opravdu dorazili. Zatímco ředitel vítá závodníky, říká jim něco v tom smyslu, že nestrpí loudání se, poflakování, vykecávání a že naopak ocení stoprocentní připravenost k soutěžním letům, abychom zabránili prostojům, v zázemí pořadatelského stanu bojujeme s rozlosováním a neúplným tiskem startovních lístků. Proces opakujeme. Losování je již O.K., tisk nikoliv, ale jedná se jen o poslední tři lístky, tak to řešíme improvizací. Ale…dvacet minut je v tahu. Ředitel vyjadřuje nespokojenost pozdviženým obočím. Nicméně pak se pořadatelský šavlostroj rozjíždí na plné obrátky. Cíl – odlétat to vše do 15:00, pak by mělo pršet. A už to jede. Z megafonu se ozývá ton hlasu ne nepodobný tomu, co slýchávali vězni v koncentračních táborech. I tempo soutěže tomu odpovídá. Vašek Dvořák jde k prvnímu soutěžnímu letu se slzami v očích. Neví co se to děje, neví co bude dál. Pavel Bejček z „prdxxxe za Plzní“ hledá nad obloukovým vchodem do stanu ředitelství soutěže onen známý nápis z koncentračního tábora Auschwitz. Strach sice obchází všechny soutěžící, ale ti fungují jak dobře namazaný stroj. K tomu jistě přispívá i pojízdný stánek s občerstvením, kde se čas od času někdo stihne občerstvit. Na jedničku fungují i všichni pomocníci. Byť jsme na letištní plochu nacpali 6 startovišť s rozestupy osm metrů, k zamotávání praků nedocházelo. Dvě kola ve svižném tempu máme za sebou. Ředitel provádí odečet času a vychází to podle představ. Od třetího kola se v megafonu ozývá umírněnější tón a dokonce občas zazní i nějaký ten vtip. Ředitel je s průběhem „spoko“. Poslední runda třetího kola končí za začínající dešťové přeháňky. Tu využíváme a vyhlašujeme přestávku na oběd. Stánek s občerstvením bravůrně zvládá zvýšenou poptávku po jídle a nápojích. Servíruje klasický párek v rohlíku, sekanou v housce, výtečný hamburger a vynikající katův šleh. Všichni se v klidu a pohodě naobědvali, přeháňka dokonce poskytla čas i na kávičku. Ve 12:00 startujeme čtvrté kolo. Jako na potvoru máme požadavek na jednu opravu. Není problém, vyřešili jsme opravnou skupinou.
Po ukončení letů základních kol tiskneme výsledky a necháváme závodníkům zhruba 10 minut na kontrolu zapsaných výkonů. Nikdo nemá připomínky, jdeme na finále. Manažérka Martina se pouští do přípravy diplomů.
První kolo finále je odlétáno bez potíží, ne tak kolo druhé. Přetržený prak a nemožnost opakovat start v dráze číslo jedna. Co teď? Opravný let finále? Co s tím? Rozhodnout je třeba rychle. Zastavujeme druhé kolo. Bude se komplet opakovat. Opravujeme prak a startujeme znova. Opět přetržený prak, tentokrát na dvojce. To je pech v úplném závěru. Rychlá domluva a využití praku dráhy jedna k opakovanému startu. Postiženým je zrovna Jarda z domácího týmu. Určitě by mohl chtít opravu, ale statečně pokračuje v letu druhého finálového kola.
Všichni finalisté jsou dole, dopisujeme nalétané časy, IT technik tiskne výsledkovky, manažérka finalizuje diplomy a je tu vyhlášení vítězů krátce před čtrnáctou hodinou. Ředitel je více než „spoko“. Seniory vyhrává „tradiční“ Petr Břinčil. Mezi juniory a žáky, kteří z praktických důvodů tentokrát nelétali samostatně, vítězí Maruška Bačinová! Odměnou jí je obrovský potlesk. Foto vítězů, pár slov na závěr, stisky rukou, neformální „pokec“ a letošní NeraRES je úspěšně ukončen. Všichni balíme a pak ještě chvíli na letišti rozjímáme, jak dál a co příští rok. Prostě taková pohodička na závěr s pár nezbytnými vtípky.
Nedá mi to a musím se zmínit o RES jako zábavě a sportu pro celou rodinu. Bačinovi – tři létající soutěžící děti a taťka s mamkou jako běhající pomocníci. Řádovi – táta a syn soutěží, mamka v roli neúnavné běžkyně a koučky syna. Hrstkovi – Dominik s tátou Lukášem létají, mamka Martina organizuje soutěže a malá Verča jí s tím pomáhá. Dvojice táta a syn ani nepočítám – kluci Kulichovi, Vencelovi, Chytilovic a další, bráchové Fousovic a Krbcovi. Tohle vidět je strašně fajn. Nemalou zásluhu na tomto stavu má i SMČR – díky za materiální podporu!
